fiore

O KOSTĚJOVI NESMRTELNÉM

Bylo — nebylo; byl jednou jeden car a ten měl jediného syna. Když byl
carevič ještě malý, zpívaly mu chůvy ukolébavku: „Hajej, dadej, Ivane
careviči, až budeš velký, najdeš si nevěstu; za devaterými zeměmi, v
devaterém království sedí ve věži Vasilisa Kirbiťjevna — ze skořápky do
skořápky moře přelévá!" Když minulo careviči patnáct let, prosil otce, aby ho
pustil, že se vydá za nevěstou. „Kam bys jezdil. Vždyť jsi ještě malý." — „Ne,
tatíčku, když jsem byl malý, zpívaly mi chůvy a vyprávěly, kde žije má
nevěsta. Pojedu a vyhledám ji." Otec mu tedy požehnal a po všech
královstvích dal rozhlásit, že se jeho syn Ivan carevič vydal do světa za
nevěstou. Ivan carevič přijel do jednoho města; zavedl koně do konírny
a sám se šel projít po ulicích. Jde a vidí, že na náměstí bijí nějakého člověka.
,,Proč ho tak mučíte," ptá se. „Ale byl dlužen jednomu slovutnému kupci
deset tisíc rublů a včas nezaplatil. A tomu, kdo ho vykoupí, unese Kostěj
Nesmrtelný ženu." Carevič přemýšlel, přemýšlel a odešel pryč. Prošel se po
městě, vrátil se zase na náměstí, a vidí, že toho člověka pořád bičují. Ivanu
carevici se ho zželelo i rozhodl se, že ho vykoupí.
Ženu stejně nemám, pomyslel si, není tedy koho unést. Zaplatil deset tisíc a
vrací se domů. Vtom za ním běží člověk, kterého vykoupil, a volá: „Děkuji ti,
Ivane careviči, kdybys mě nebyl vykoupil, nikdy bys nedostal svou nevěstu.
Ale teď ti pomohu. Kup mi rychle koně a sedlo!" Carevič mu obojí koupil a
ptá se: ,Jak ti říkají?" — „Říkají mi Udatný Bulat."
Sedli na koně a vydali se na cestu. Sotva dojeli do devátého carství, povídá
Udatný Bulat: „Ivane careviči, dej napéci hodně slepic, kachen a hus, aby
bylo všeho hojnost. Já půjdu dobývat tvou nevěs-tu. Ale pamatuj si: pokaždé,
až k tobě zaběhnu, uřízni některému ptáku pravé křidélko a podej mi je na
talířku." Pak šel Udatný Bulat rovnou k věži, kde seděla Vasilisa Kirbiťjevna.
Polehounku hodil kamínek a ulomil pozlacenou špičku věže. Přiběhl k Ivanu
careviči a povídá: „Spíš či co? Podej mi slepici!" Ivan uřízl pravé křidélko a
podal mu je na talířku. Udatný Bulat vzal talířek, přiběhl k věži a zavolal:
„Buďte zdráva, Vasiliso Kirbiťjevno! Ivan carevič vám posílá pozdravení a
prosil mě, abych vám dal tohle kuřátko." Vasilisa se polekala, sedí, nic neříká,
ale Bulat za ni sám odpovídá: „Buď zdráv, Udatný Bulate! Zdráv-li Ivan
carevič?" — „Zdráv, chvála bohu!" — „A co ty, Udatný Bulate, stojíš? Vezmi
klíč, otevři spíž, nalej si skleničku, ať už jsi pryč!"
Udatný Bulat přiběhl k Ivanu careviči: „Co sedíš? Dej sem kachnu!" Ivan
uřízl pravé křidélko a podal mu je na talířku. Bulat vzal talířek a donesl k
věži: „Buďte zdráva, Vasiliso Kirbiťjevno! Ivan carevič se poroučí a posílá
vám kachničku." Vasilisa sedí, nic neříká, ale Bulat sám odpovídá za ni: „Buď
zdráv, Udatný Bulate! Zdráv-li carevič?" — „Sláva bohu, zdráv!" — „A co ty
stojíš, Udatný Bulate? Vezmi klíč, otevři spíž, nalej si skleničku, ať už jsi
pryč!" Udatný Bulat přiběhl domů a zase povídá Ivanu careviči: „Co se-
díš? Podej mi husu!" Ivan uřízl pravé křidélko, položil na talířek a podal
Bulatovi.
Udatný Bulat je vzal a odnesl k věži. ,,Buďte zdráva, Vasiliso Kirbiťjevno!
Ivan carevič vás pozdravuje a posílá vám husu." Vasilisa Kirbiťjevna vzala
klíč, otevřela skříňku a podává Bulatovi sklenku vodky. Udatný Bulat však
nevzal sklenku, ale chytil dívku za pravou ruku, vytáhl ji z věže, posadil k
Ivanovi na koně a už stateční junáci tryskem uhánějí s překrásnou pannou.
Ráno vstane car Kirbit, protře si oči a vidí, že je na věži vršek ulomen a po
dceři ani památky. Hrozně se rozhněval a rozeslal po všech cestách a
cestičkách pronásledovatele. Nějaký čas jeli naši vítězové, když Udatný Bulat
náhle sňal z ruky prsten, ukryl jej a povídá: ,Jeď dál, Ivane careviči; já se
vrátím zpátky, musím najít prsten." Vasilisa Kirbiťjevna ho prosí:
„Neopouštěj nás, Udatný Bulate. Chceš-li, dám ti svůj prsten." Ale on
odpověděl: „Kdepak, Vasiliso Kirbiťjevno, mému prstenu se žádný jiný
nevyrovná. Dala mi ho drahá matka, a když mi jej dávala, říkala: Prsten dobře
opatruj a na matku pamatuj!" Bulat se vrátil zpět a na cestě potkal pronásledovatele;
pobil všechny až na jednoho, aby měl kdo carovi vyřídit, co se
událo. Sám spěchal, aby dohonil Ivana careviče. Nějaký čas je-li, když
Udatný Bulat schoval svůj šátek a povídá: „Ach Ivane careviči, ztratil jsem
šátek. Jeďte dál po cestě, však vás brzy dohoním." Vrátil se zpátky, a sotva
urazil kus cesty, potkal ještě silnější vojsko.
Všechny pobil a vrátil se k Ivanu careviči. Ten se ho ptá: „Našels Šátek?"
— „Našel."
Zastihla je tmavá noc. Postavili tedy stan, Udatný Bulat ulehl k spánku, ale
Ivana careviče postavil na hlídku a povídá: „Kdyby se něco dělo, vzbuď
mne!" Ivan stál, stál, ale brzy ho začal přemáhat spánek; sedl si tedy u stanu a
usnul. Najednou kde se vzal, tu se vzal Kostěj Nesmrtelný a unesl Vasilisu
Kirbitjevnu. Za svítání Ivan carevič procitl, a když viděl, že po nevěstě není
ani stopy, hořce se rozplakal. Udatný Bulat se probudil a ptá se: „Proč
pláčeš?" — ,Jak nemám plakat, když někdo unesl Vasilisu Kirbiťjevnu." —
„Vždyť jsem ti říkal — stůj na stráži! To je práce Kostěje Nesmrtelného.
Pojedeme ji hledat." Jeli dlouho a daleko, přes hory a doly, přes vody a brody,
až přijeli k louce, kde dva pastýři stádo pásli.
„Čí je to stádo?" Pastýři odpověděli: „Kostěje Nesmrtelného." Udatný Bulat i
Ivan carevič se důkladně vyptali pastýřů, jak daleko odtud žije Kostěj
Nesmrtelný, jak se tam dostat, kdy se vracejí se stádem a kam je zavírají. Pak
slezli z koní, srazili pastýřům hlavy, navlékli se do jejich šatů a ženou stádo
domů. Přihnali je a stojí u vrat.
Ivan carevič měl na ruce zlatý prsten — darovala mu jej Vasilisa
Kirbiťjevna. A Vasilisa Kirbiťjevna měla kozu, jejímž mlékem se ráno a
večer umývala. Přiběhla děvečka s dížkou, podojila kozu a nese mléko.
Udatný Bulat stáhl careviči z prstu zlatý prsten a hodil jej do mléka. „Ach
holoubkové, vyvádíte nezbednosti," řekla dívka, přišla k Vasilise a stěžovala
si: „Pastýři si z nás tropí žerty, hodili do mléka prsten!" Vasilisa odpověděla:
„Nech mléko tady, já je sama přecedím." Sotva začala mléko cedit, spatřila
svůj prsten a rozkázala, aby k ní pastýře přivedli. Pastýři přišli. „Buďte
zdráva, Vasiliso Kirbiťjevno," povídá Udatný Bulat. „Buď zdráv, Udatný Bulate,
i ty, careviči; jak jste se sem dostali?" — „Přijeli jsme za vámi, Vasiliso
Kirbiťjevno. Před námi se nikam neskryjete; i na mořském dně bychom vás
našli." Vasilisa je usadila za stůl, a když je dobře pohostila nejrůznějším
jídlem a pitím, povídá Udatný Bulat: „Až přijde Kostěj Nesmrtelný z lovu,
zeptejte se ho, kde je jeho smrt.
— A teď by nebylo špatné se někam ukrýt."
Sotva se hosté schovali, přiletěl Kostěj Nesmrtelný. „Čichám, čichám,
člověčinou to tu zavání. Dřív tady po člověku nebylo ani vidu, ani slechu, a
teď se do uší, do nosu i do úst lidská vůně hrne." Vasilisa Kirbiťjevna mu
odpověděla: „Nalétal ses po zemi dost a dost, a proto ji teď i tady cítíš."
Kostěj poobědval a ulehl, aby si odpočinul; přišla k němu Vasilisa
Kirbitjevna, objala ho, hladila, líbala a přitom povídá: „Ach můj zlatý,
nemohla jsem se tě dočkat. Ani jsem nedoufala, že jsi ještě mezi živými.
Myslela jsem si, že tě roztrhala dravá zvěř." Kostěj se rozesmál: „Ach ty ženo
hloupá. Dlouhé vlasy, krátký rozum. Copak mě může divá zvěř roztrhat?"
— „A kde je tedy tvá smrt?" — „Moje smrt je v klíči, co se válí pod
prahem." Sotva Kostěj Nesmrtelný uletěl, přiběhla Vasilisa Kirbiťjevna
k Ivanu careviči. Udatný Bulat se jí ptá: „Tak co, kde je smrt
Kostěje Nesmrtelného?" — „V klíči pod prahem se povaluje." —

„Bane, to Kostěj schválně lže, musíte se zeptat chytřeji." Vasilisa Kirbiťjevna
si hned vymyslela lest: vzala klíč, pozlatila jej, vyzdobila stuhami a položilana stůl. Kostěj Nesmrtelný přiletěl, vidí na stole pozlacený klíč a ptá se, co tomá znamenat. „Což je možné, aby se tvá smrt povalovala pod prahem? Bude
lépe, budeli ležet na stole." — „Cha, cha, cha, hloupá ženská, dlouhé vlasy,krátký rozum! Copak v tom je moje smrt?" — „A kde tedy?" — „Má smrt sev kozlu ukryla." Sotva Kostěj odjel na lov, chytila Vasilisa Kirbiťjevna kozla,vystrojila ho stuhami a rolničkami, i rohy mu pozlatila. Když to Kostěj uviděl,zase se rozesmál. „Ech, ty hloupá ženská! Dlouhé vlasy, krátký rozum! Moje smrt je daleko. Na moři je ostrov, na tom ostrově roste dub, pod tím dubem jezakopaná truhla, v truhle je zajíc, v zajíci kachna, v té kachně je vejce — a v tom vejci je má smrt." To dořekl a odletěl. Vasilisa Kirbiťjevna všechnopověděla Udatnému Bulatovi a Ivanu carevici. Ti si vzali zásoby na cestu a vydali se hledat Kostějovu smrt.

Chodili dlouho po světě křížem krážem, všechny zásoby snědli a začali
hladovět. Přišel jim do cesty pes se štěňaty. „Zabiju ho," povídá Udatný Bulat,
„beztak nemáme co do úst dát." — „Nezabíjej mne," prosí pes, „nedělej z
mých dětí siroty, budeš mne potřebovat." — „I tak si běž spánembohem."
Jdou dál a na dubu sedí orel s orlíčaty. Udatný Bulat povídá: „I což, zabiju
orla." Orel odpovídá: „Nezabíjej mne, nedělej z mých dětí sirotky, budeš mne
potřebovat." — „Tak dobrá, žij si dál." Přišli k moři širokému, hlubokému, a
vidí, jak po břehu leze rak. Udatný Bulat povídá: „Zabiju ho." Ale rak na to:
„Nezabíjej mne, udatný mládenče. Ze mne je málo užitku. Když mě sníš, sytý
nebudeš. Přijde čas, kdy mne budeš potřebovat." — „Nu, lez si spánembohem
dál," řekl Udatný Bulat — pohleděl na moře a uviděl rybáře s loďkou. Křikl
na něho: „Přistaň u břehu!" Rybář jim dal loďku, Ivan s Bulatem nasedli a jeli
k ostrovu. Dojeli na ostrov a rovnou k dubu.
Udatný Bulat popadl silnýma rukama dub a vyrval jej i s kořeny. Pod
dubem leží truhla, a když ji otevřeli, vyběhl z truhly zajíc a utíkal, seč mu síly
stačily. „Ach," posteskl si Ivan carevič, „kdyby tu byl pes, ten by zajíce
chytil!" Než to dořekl, pes už zajíce nese. Udatný Bulat ho vzal, roztrhl, ze
zajíce vyletěla kachna a vznesla se vysoko, převysoko, až k samé obloze.
„Ach," posteskl si Ivan carevič, „kdyby tu byl orel, ten by tu kachnu chytil."
A orel už nese kachnu. Udatný Bulat ji roztrhl — z kachny se vykulilo vejce a
spadlo do moře. „Ach," řekl Ivan carevič, „kdyby je tak rak vytáhl!" A rak už
leze a nese vejce. Sebrali vejce, přijeli ke Kostěji Nesmrtelnému, a sotva ho
udeřili vejcem do hlavy, natáhl se jak široký, tak dlouhý a bylo po něm. Ivan
carevič si vzal Vasilisu Kirbiťjevnu a dali se na cestu.
Jeli dlouho, předlouho, až je zastihla tmavá noc. Postavili stan a Vasilisa
Kirbiťjevna ulehla ke spánku. Udatný Bulat řekl: „Lehni si také, Ivane
careviči, já budu hlídat."
O samé půlnoci přiletělo dvanáct holubic, udeřily křídly o zem a
proměnily se ve dvanáct panen. „Nu, Udatný Bulate a Ivane careviči, zabili
jste našeho bratra, Kostěje Nesmrtelného, unesli jste naši nevěstinku Vasilisu
Kirbiťjevnu. Ani vy neužijete štěstí. Až přijde Ivan carevič domů a rozkáže,
aby přivedli jeho nejmilejšího psa,
vyrve se pes psovodovi z rukou, vrhne se na Ivana a rozsápe ho na malé
kousíčky. A kdo to slyší a careviči poví, po kolena zkamení." Ráno vzbudil
Udatný Bulat careviče i Vasilisu Kirbiťjevnu a vydali se znovu na cestu.
Zastihla je druhá noc. Postavili stan v širém poli a Udatný Bulat znovu
povídá: „Lehni si a spi, Ivane careviči, já budu hlídat." O půlnoci přiletělo
dvanáct holubic, udeřily křídly o zem a proměnily se ve dvanáct panen. „Nu,
Udatný Bulate a Ivane careviči, zabili jste našeho bratra, Nesmrtelného
Kostěje, unesli jste naši nevěstinku Vasilisu Kirbiťjevnu. Ani vy neužijete
štěstí. Až přijede Ivan carevič domů a rozkáže, aby mu přivedli jeho
nejmilejšího koně, na kterém se odmalička projížděl, vyrve se kůň čeledínovi
z ruky a ubije careviče k smrti. A kdo to slyší a careviči poví, zkamení po
pás." Nastalo jitro a vydali se zase na cestu.
Zastihla je třetí noc. Postavili stan a nocovali v širém poli. Udatný Bulat
povídá: „Lehni si a spi, Ivane careviči, já budu hlídat." O půlnoci zase
přiletělo dvanáct holubic, udeřily křídly o zem a proměnily se ve dvanáct
panen. „Nu, Udatný Bulate a Ivane careviči, zabili jste našeho bratra Kostěje
Nesmrtelného, unesli jste naši nevěstinku Vasilisu Kirbiťjevnu. Ani vy se
nedočkáte štěstí. Až přijede Ivan carevič domů a přikáže, aby mu vyvedli jeho
oblíbenou krávu, jejíž mléko odmalička pil, kráva se pacholkovi vytrhne a nabere
careviče na rohy. A kdo to slyší a Ivanu careviči poví, celý zkamení."
Když to řekly, změnily se zase v holubice a uletěly.
Ráno se Ivan carevič a Vasilisa Kirbiťjevna probudili a pokračovali v
cestě. Ivan carevič přijel domů, oženil se s Vasilisou Kirbiťjevnou, a když
uplynul den nebo dva, povídá Vasilise: „Chceš, ukáži ti svého nejmilejšího
psa. Když jsem byl malý, hrával jsem si pořád jen s ním." Udatný Bulat vzal
šavli, naostro si ji nabrousil a postavil se na zápraží. Už psa vedou — vyrval
se však psovodům z ruky a běží rovnou na zápraží. Ale Udatný Bulat máchl
šavlí a přeťal ho v půli.
Ivan carevič se na něho rozhněval, ale vzpomněl si na služby, které mu
dřív Bulat prokázal, a mlčel, neříkal nic. Druhého dne rozkázal carevič, aby
vyvedli jeho nejmilejšího koně. Kůň přerval provaz, vyrval se čeledínovi z
rukou a běží rovnou na careviče.
Udatný Bulat usekl koni hlavu. Ivan carevič se ještě více rozhněval, rozkázal,
aby ho chytili a pověsili, ale Vasilisa Kirbiťjevna ho uprosila: „Kdyby jeho
nebylo, nikdy bys mne byl nedostal." Třetího dne si dal Ivan carevič vyvést
nejmilejší krávu. Vytrhla se pacholkovi a běží přímo na careviče. I té uťal
Udatný Bulat hlavu.
Tu se Ivan carevič tak rozzlobil, že nechtěl nikoho ani slyšet; rozkázal
poslat pro kata, aby Udatného Bulata bez meškání popravil. „Ach Ivane
careviči, chceš-li mne popravit, to raději zemru sám. Dovol mi jen, abych ti o
třech věcech pověděl." Vyprávěl mu o první noci, jak v širém poli přiletělo
dvanáct holubic a co mu říkaly — a hned zkameněl po kolena. Vyprávěl o
druhé noci a zkameněl po pás. Tu ho začal Ivan carevič prosit, aby konec
nevyprávěl. Ale Udatný Bulat povídá: „Teď už je to jedno. Do půli těla jsem
zkameněl, jaký by to byl život!" Dopověděl o třetí noci a celý se proměnil v
kámen. Ivan carevič ho postavil do zvláštního sálu a každý den tam s
Vasilisou Kirbiťjevnou chodili a přehořce plakali.
Uplynulo mnoho let. Jednou Ivan carevič pláče nad kamenným Bulatem a
vtom slyší z kamene hlas: „Proč pláčeš, mně je i tak dost těžko." — ,Jak
nemám plakat, vždyť jsem tě zahubil." — „Chceš-li, můžeš mě zachránit.
Máš dvě děti, synka a dceru, vezmi je, zabij a jejich krví pomaž kámen." Ivan
carevič řekl všechno Vasilise Kirbiťjevně. Nějaký Čas se rmoutili,
hořekovali, ale pak se rozhodli, že děti zabijí. Vzali je, zařezali, a sotva
kámen pomazali krví, Udatný Bulat ožil a ptá se careviče a jeho ženy: ,Je
vám líto dětí?" — ,Je, Udatný Bulate." — „Nu, pojďme do jejich pokoje."
Vešli do pokoje a vidí, že děti jsou živy. Otec s matkou se zaradovali a ze
samé radosti udělali hostinu pro celý svět. Já jsem také na té slávě byl, koláčky
jedl a víno pil, škoda jen, že jsem nic neužil kromě laskomin.