fiore

Sněhurka a sedm trpaslíků

Byl večer. Pomalu se stmívalo a na celý kraj padla noc. Kdesi na nebi zazářily první hvězdy. Měsíc ještě nevyšel, aby se podíval, co že se v této pozdní hodině děje. Cestičkou k lesu kráčela malá postavička. V ruce nesla košík. Cestou za svou babičkou, která bydlela za Černým hvozdem, se zastavila u své kamarádky a trochu se zakecaly. Než si holky stačily všechno říci, byla už takřka tma jako v ranci!

Kdesi zahoukal sýček. Nad hlavou jí přelétlo několik zvědavých netopýrů. Tolik se jich štítila. Připadali jí jako obrovské a přerostlé myši, kterým narostla křídla. Brrr! Otřásla se hnusem a sáhla si volnou rukou za krk, zda-li jí tam náhodou jeden z nich nesedí. S povzdechem veliké úlevy zjistila, že tomu tak není a pokračovala v cestě. Vzduch se zvolna ochlazoval a naší milou a nebojácnou cestovatelkou otřásl večerní chlad.

„Taky jsem mohla vyjít dřív!“ řekla si napůl pro sebe. „Takhle se ještě někde ztratím! Zatracená kamarádka, ale můžu já za to, že jsme se tak dlouho neviděly?“

Vítr posměšně ševelil v korunách listnatých stromů a ona měla najednou dojem, že všechny stromy ožily. Čím větší byla tma, tím více se jí zdálo, že po ní natahují své sukovité ruce a snaží se z ní servat šaty! Trošku se zarazila a měla sto chutí se vrátit domů a riskovat výprask. Ještě, že neměla babička telefon, natož nějakého poštovního holuba. Co teď? Co když ty stromy vážně ožijí a sprostě ji tu na této cestě zneužijí?

„Jsi blbá!“ řekla si pro sebe. „Blbá kráva, to tě rychleji ojede nějaký pobuda, než ty staré kusy dřeva!“

A tak šla dál. Vytáhla si z košíku malou lucerničku a zapálila ji sirkou, kterou škrtla o kámen, na němž před malou chvíli takřka upadla. Už chtěla říci něco velmi peprného, ale řekla si, že je přeci jen tou slušně vychovanou holčičkou, aby nadávala jako parta permoníků. Lucerna se rozzářila žlutavým světlem a dívka směle vykročila k nedalekému lesu, kde se již temná cesta zvolna ztrácela mezi staletými (úchylnými) velikány.

„Být tebou, tak tam nejdu!“ uslyšela za sebou čísi skřehotavý hlas.

„Cože?“ otočila se. „Co tu, sakra, děláš? Skoro mě klepla pepka, ty mě chceš vážně zabít?“

„Už tě nějakou dobu sleduju!“ řekla jí veliká žába. „Hele, polib mě a dočkáš se velikého překvapení!“

„To víš, že jo?“ dala si ruce v bok. „Proměníš se třeba v krásného prince, pak mě strhneš támhle do škarpy a sprostě mě vojedeš! Zůstaň si raději tím, čím jsi! Já jdu za babičkou!“

„Jak chceš, ale po lese se potuluje banda nadržených horníků!“ řekla ji hnusná a tlustá žába s oplzlým výrazem v obličeji. "A Hajný má zase své dny!"

„Trpaslíci?“ znejistěla. „Kašlu na ně! Jestli přijdu pozdě... Už tak mám zpoždění! Babi mě asi zabije, když k ní domů nepřijdu do Půlnoci! Hele, odskákej si támhle do nedalekého rybníka a mě nech laskavě na pokoji!“

„Jak chceš,“ pokrčila žába rameny a byla ta tam.

„Blbý obojživelník!“ zamračila se dívka. „Copak jsem nějaká Karkulka, aby mě chtěl kde kdo načapat na cestě? Nebo snad Šípková Růženka? Copak se to s těma pohádkovýma bytostma vlatně děje? Počkat, byla to žába, nebo žabák?“

Pohlédla na nebe, na kterém již zářilo moře hvězd. Měsíc zvědavě vykukoval nad kopci a jí se zdálo, že ji také šmíruje. Mávla nad ním rukou a na chvíli se zastavila v místě, kde se cestička k babičce zvolna nořila do Černého hvozdu. Tak co bude? Pomyslela si. Chytne mě vlk? Parta trpaslíků, kterým zdrhla Sněhurka, nebo někdo jiný? Ne nadarmo jsem se učila to Kung-Fu!

Na nic nečekala a rázně přidala do kroku. Staleté stromy k ní natahovaly své pařáty a ve křoví cosi hrůzostrašně zašramotilo. Držela lucernu před sebou, aby nezakopla a připadala si jako nějaká Bludička, která přišla o své mládí, vnadné tělo a možná také o čest s nějakým Hejkalem. Pěšina se vlnila jako had a za každou zákrutou na ni mohlo čekat nějaké nebezpečí.

Dívka vytáhla z košíku veliké cibule a podívala se, kolik je hodin. Do Půlnoci zbývala už jen hodina a ona byla v polovině své cesty. Ne nadarmo se této části lesa říkalo Černý hvozd. Stromy zde byly převážně listnaté, ale jejich koruny se táhly vysoko nad zemí a proplétaly se mezi sebou, takže i v poledne, kdy svítilo slunce nejvíce, zde byla tma jako v pytli. Dívčina přidala do kroku. Noha míjela nohu a ona se ani neohlížela za sebe, aby zbytečně neztrácela čas. Myslela na Babi a na výprask, který by mohla dostat, kdyby doma zjistili, že si zase pouštěla hubu na špacír a šla temným lesem pozdě večer, ne-li takřka v noci. Jakoby to nebylo jedno! Dobře věděla, co se začne dít, když odbije dvanáctá hodina večerní a přijde duchů čas...

„Jak se máš?“ vybafl na ni z nenadání vlk.

„Do prdele, to jsem se, ale lekla!“ otřásla se dívka. „Nejsem Karkulka! Jakoby nestačilo, že ji tu každý obtěžoval, ještě jsi ji musel každou chvíli sežrat! Copak nemáš nic jiného na práci?“

„To víš,“ mávl vlk tlapou. „Tradice je tradice, ale vždycky mě tak nějak tlačila v žaludku! Už mám toho hraní na doktora s naším Hajným plné zuby! Jakoby nestačilo, že chodí za Vílami z nedalekého hájku... Už mě to vážně sere! Kam jdeš, holka?“

„Za babičkou!“ odsekla mu dívka.

„A co máš v tom košíku?“ zeptal se ji vlk a jeho oči se tak nějak divně zaleskly.

„V košíku? Hele, seš hluchý, nebo si sedíš na vedení?“ dala si dívka ruce v bok a chystala se vytáhnout zpoza šatů tu skládací Japonskou katanu. „Víš co, vlku? Táhni si po svých a nezkoušej na mně ty své křivárny!“

„No, jo!“ svěsil vlk hlavu. „Ale musíš uznat, že za zkoušku to stálo! Raději už půjdu, než mě zase rozsekáš na maděru! Posledně to hrozně bolelo! Pozdravuj Babi!“

„Jasně!“ řekla mu a otočila se k odchodu. „A vlku?“

„Ano?“ zeptal se ji skoro uražený vlk.

„Promiň mi tu hrubost!“ zamyslela se a znovu vykročila. Vlk ji pěkně zdržel a Půlnoc se rychle blížila. „Jsem fakt, kráva! S každým se zakecám, jako nějaká coura!“

Černý hvozd se jí snažil všemožně zastrašit, aby nepokračovala v cestě. Větve stromů neustále dorážely na nebohou dívku a chytaly ji za šaty. Cesta se ztrácela ve vysoké trávě, ve které se hemžila všemožně hnusná a slizká havěť. Takřka se bála došlápnout. Její boty se bořily do kluzkého bahna a kolem nohou jí poletovala různobarevná světélka, jakoby byl právě Silvestr. Najednou poznala, že sešla z pravé cesty a zabloudila kdesi mezi stromy. Co teď? Zůstala stát a rozhlížela se kolem sebe. Strom jako strom! Každý se jí zdál stejný a její kompas jako naschvál ukazoval kdeco, jen ne cestu k domku milované babičky.

„Kurva, to je práce!“ zhřešila a dala se takřka do pláče. „Já se z toho snad poseru! Co budu dělat? Takhle se k Babi nedostanu!“

„Vážně jsi pěkná káča!“ řekla jí znenadání jedna Bludička. „Takhle zabloudit můžete jen vy, lidé! Tuhle jsem potkala jednoho loupežníka! A hádej co?“

„Pomůžeš mi, nebo mě zavedeš hlouběji do Černého hvozdu? Tenhle les zase tak moc dobře neznám a Babi mi vždycky říkala, že se musím zuby a nehty držet cesty, jinak špatně skončím... Co se s ním stalo?“

„Co by? Utancovala jsem ho jako nějaká divoženka a zavedla jej do močálu! Bude z něho uhlí! Víš co? Zavedu tě zpátky na cestu, protože náš pán nechce mít na krku žádnou mimořádnou událost! Už tak má na kontě plno průšvihů! Karkulka je pryč! Vlk stávkuje! Hajný nahání Víly a obcuje s nimi a někdy také s Hejkaly! Trpaslíci vyhnali Sněhurku ze své chaloupky a Princové ji skoro hromadně zneuctili ve Skleněné rakvi! Co se to stalo? Copak se i Pohádkový svět musel zbláznit? Copak děti nenosí Čápové a Vrány?“

„Tak jdeme, nebo ne?“ zamračila se dívka. „Jestli nebudu do půlnoci u Babi, tak mě fotr seřeže zadek, že si měsíc nesednu!“

„No jo, no!“ pokrčila Bludička rameny a vyvedla dívku na cestu. „Už to máš jen kousek...“

„Díky,“ přikývla. „Ty se těch úchylů z Černého hvozdu nebojíš?“

„Cha!“ mávla rukou. „Rozum by chtěl, jen tělo jim jaksi vynechává! Tak se měj...“

Těsně před půlnocí dorazila dívka na mýtinu, kde stála chaloupka její babičky. Voněla už z dálky. Byla cítit perníkem a medem, který ve dne odkapával ze střešních tašek i stěn domku. Dívka se otřásla odporem a myslela na to, jak je možné, že babičce nesežraly střechu nad hlavou poletující včely a vosy! Les okolo domku posměšně zahučel. Kdesi zařval Hejkal a odněkud se ozýval opilý zpěv sedmi Trpaslíků, kteří dnes měli mimořádné volno. To je den! Otřela si dívka orosené čelo a zabouchala na dveře.

„Babi, jsi tam? Jsem doma a není ještě Půlnoc!“ zakřičela. „Slyšíš mě? Nenech mě stát přede dveřmi, nebo mě tu ještě někdo znásilní. Copak mě už nemáš ráda?“

„Pojď dál!“ uslyšela hlas své babičky. „Je odemčeno! Už jsem chtěla nastartovat koště, máš štěstí, kdes byla tak dlouho?“

„Obtěžoval mě jeden nadržený vlk a škaredý žabák! Nebo to byla žába? Když já to na dálku tak nějak nepoznám!“ souhlasila dívka smutně. „Ale od té doby, co tu není Karkulka, si na mně kdekdo dovoluje! Copak jsem nějaká lehká holka? Co to máš, Babi?“

„Dneska jsem upekla Jeníčka s Mařenkou, nedáš si?“ usmála se stará a ošklivá babizna. Jedno oko měla větší než druhé. Ústa měla děravá jako cedník a vlasy propletené pavučinami. Na rukou se jí blyštily dlouhé nehty a některé z nich byly od krve. „Udělala jsem děsně dobrou sekanou!“

„Dám si!“ souhlasila dívka a sedla si ke stolu. Vedle sebe na volnou židli položila košík, ve kterém měla dobroty pro svou babičku. „Doufám, že k té sekané máš čerstvý chleba! Nechtěj po mně, abych ji jedla s tvým perníkem! To je vážně hnus...“

„To víš, že mám!“ pohladila ji baba po hlavě. „Tys moje nejmilejší vnučka! Víš to?“

„Vím, babi, vím!“ souhlasila. „Naučíš mě to kouzlo, po kterém všem chlapům splaskne jejich... Však víš co! Už mě to nebaví je pořád kopat do koulí! Nevíš, babi, proč se stal z Říše pohádek jeden veliký Bordel?“

„Jo děvenko, za to můžou hormony a ty lidské novoty! Ale neboj, však to všechny brzo přejde! Tak co, dáš si nejdříve Sekanou z Jeníčka, nebo Svíčkovou z Mařenky? Ta omáčka se mi děsně povedla a mám k ní přímo božské houskové knedlíky! Uvidíš sama, že ti bude chutnat...“

„Mňam!“ řekla dívka s úsměvem a natáhla ruce pro čistý talíř. „To bude něco! Zase se budu olizovat až za ušima!“