Měsíček

Měsíček, který se na nás tak krásně usmívá oknem, nebyl vždy tak usměvavý, naopak byl smutný a bledý. Plul po obloze sám a sám.
Jednou se trochu opozdil a potkal se na nebi s vycházejícím Sluníčkem. „Měsíčku proč jsi tak smutný?“ zeptalo se Sluníčko. „ A Ty se divíš Sluníčko vždyť jak se mohu usmívat?. Ty ráno vyjdeš na oblohu a vidíš jak lidé vstávají, probouzejí se děti, příroda, zvířata. Díváš se jak maminka ráno s láskou pohladí své děti a ony jdou do školy, do školky a jak si hrají v teple paprsků. Kočičky i pejskové se vyhřívají na teplé zemi, všichni jsou spokojeni a radují se. I lidé se radují, usmívají se a jsou na sebe milí. A co já? Když vyjdu večer
na oblohu všichni lidé už spí, okna domů jsou pohaslá, zvířátka také spí a jen já sám a sám pluji noční oblohou a nemám nikoho.“
„ Ale Měsíčku," odpovědělo Sluníčko, „ zajdi za hvězdičkami, ty jsou také sami v noci na obloze, nemají ani maminku, ani tatínka a jsou tak maličké.“ Měsíček se podivil, že ho něco takového nenapadlo už dřív. A tak se navečer vypravil do domečku, kde bydlí hvězdičky a zeptal se: „Hvězdičky nechcete abyste se byly mými dětičkami?“ „ Ano, ano," volaly hvězdičky jedna přes druhou, „ chceme Tě tatíčku Měsíčku!“ A tak se Měsíček a hvězdičky staly jednou velkou rodinou. Večer než mají vyjít hvězdičky na oblohu stojí tatíček Měsíček u dveří, každou hvězdičku s láskou pohladí po tvářičce, dá ji pusinku do zlatých vlásků a popřeje jí krásnou noc.Když jsou všechny hvězdičky venku vyhoupne se jako poslední na oblohu Měsíček. Usmívá se na svoje hvězdičky – dětičky a září štěstím pro celý lidský svět.