fiore

Italská sbírka českých pohádek na dobrou noc


     Vážení počítačoví čtenáři mých pohádek, dostala se mi do rukou Italská sbírka českých pohádek na dobrou noc. Ač ji tu zveřejňuji bez souhlasu majitele, jemuž se tímto i omlouvám, myslím si, že tak kouzelné dílo nesmí být zapomenuto.
Jak napsal sám autor:  "jedná se o výběr toho všeho, co dokáže zplodit mozek člověka ve slabé chvilce, kdy by měl správně psát diplomovou práci."

Pro opravdové fajnšmekry v oboru jsou nyní pohádky namluvené. Stačí si u pohádky stáhnout audio soubor a nechat oblažit sluch kouzelným hlasem jeho kamarádky Haninky. Přidám i link na autorovy stránky, kde si můžete přečíst i jiné poklady a stáhnout audiosoubory pohádek:

http://brbla.net/

Přeji hluboký umělecký zážitek.

Výběr pohádek:

O princezně
na hrášku
O neposlušných
jablíčkách
O Pejzozubce
Krátká pohádka
o zlaté rybce
Delší pohádka
o zlaté rybce
O Sněhurce
Kocour v botách
O Smolíčkovi
O převozníkovi
O Budulínkovi
O šíleně
smutném princi
Minipohádka o mýdlu
O Otesánkovi
O pejskovi a kočičce
– jak myli podlahu
O Kulihráškovi

 

            O princezně na hrášku

     Byl jednou jeden princ a ten se chtěl ženit, ale protože byl příliš vybíravý, chtěl jenom opravdu pravou princeznu.
Na to, aby vysvobozoval Šípkovou Růženku, byl příliš líný, skákat za ropuchami, hledat na nich korunku a pak je
oblizovat, na to zas neměl žaludek. Byl to prostě princ, lenoch jak se patří. A tento líný tvor, co k nám sešel z
hor, vypsal celokrálovské výběrové řízení na funkci manželky pro něho.
Vdavekchtivé ženské se sbíhaly ze všech koutů a snažily se přesvědčit kralevice, že právě ony jsou ty pravé princezny.
Princ jim připravil spousty úkolů. Princezna je přece líná, nafrněná, uštěpačná, nedůtklivá, nepříjemná, vztahovačná,
pyšná, nepříjemná a vůbec krásná bytost.
     Proto dával princ úkoly jako rozřezat metr dřeva motorovou pilou Husqvarna, upéct Bažanta a la Divočák na ochočeno,
ušít troje šaty, vyprat princovy špinavé spodky (pravděpodobně nejtěžší úkol), zašít jeho ponožky (také neprané), zamést
komnatu kartáčkem na zuby a tak dále. Zpočátku na to adeptky skákaly a hbitě a hravě plnily úkoly. Princ je okamžitě
diskvalifikoval a nechal je vyhodit, pravá princezna přece nepracuje. Ven ale tuto informaci pronesl kuchtík, který prince
tajně marně miloval, a tak se mu chtěl za to, že jeho city neopětuje, pomstít. Ženské zaplesaly, začaly drhnout nosem o
skalní masiv, aby měly pršáčky, a nad každým úkolem už jen profesionálně ohrnovaly nos. Princ byl zmaten. Tolik pravých
princezen, že si nemohl vybrat.
     A tak zašel za kuchtíkem pro radu. Ten chtěl nejprve předem francouzák, ale nakonec se spokojil s odměnou až po poradě.
„Princi,“ řekl opravdu sladkým hlasem, „zkuste se začíst do knih ve vašššší knihovně,“ a už špulil pusu.
Princi se sice zvedl kýbl, ale slovo je slovo, a tak přetáhl milého kuchtíka přes hlavu montérským francouzským klíčem a
kvapně odcházel od omráčeného homosexuála do knihovny. Tam se po týdnech hrabání v knihách dočetl o pohádce o princezně na
hrášku. Pravá princezna se nedokáže vyspat na sto matracích, které jsou na sobě, když je ta nejspodnější podložená hráškem.
I nechal přinést požadované množství matrací a podložil je hráškem. Znavené vesnické ženy ale vesele chrupaly, a to i když
později vrchní matraci podložil kokosovým ořechem. A tak postupem času vyhodil i mlynářovu dceru, která byla opravdu krásná,
milá a hodná.
     To už ale k hradu přijel kočár a ven vystoupil její majestát princezna. A ta teda byla. Nos – pršák takový, že jeho
špička končila mezi očima a nozdrami jí bylo vidět až do hlavy, kde to zelo prázdnotou. Když před ní někdo nahlas promluvil,
z hlavy zaševelila ozvěna. Rty měla vycpané od plastického chirurga tak, že vypadaly jako ohrnuté gumáky. Její tělo halila
průsvitná hedvábná róba, která dala vyniknout jejím chlupatým nohám, na kterých měla upletené copánky s mašličkami. Ověšená
šperky jak vánoční stromeček. Tato krasavice vstoupila do komnat prince, který si v prvním okamžiku myslel, že si pro něho
přišel rohatej. Když ho dvorní psychiatr uklidnil koňskou dávkou sedativ, dal princezně úkoly.Ta při pohledu na dřevo omdle-
la. Nemohli ji ničím probrat. Nepomáhala studená voda, facky, čpavek, kyselina sírová – nic. Tak ji položili na lože ze sta
matrací, pod kterými byl schován hrášek. Princezna vylítla jak vopice na gumičce. Začala všem sprostě nadávat, že kam ji to
položili, že ji to hrozně tlačí do hrbu.
     „To je ale pěkná slepice!“ řekl si princ.A protože měl hlad, nechal si ji udělat na hrášku. A tak měl princeznu na
hrášku, přesně jak chtěl. Moc moc moc si pochutnal, pak dlouze a vášnivě políbil kuchtíka a byl s ním šťastný až do smrti.




            O neposlušných jablíčkách

   Byla jedna jablíčka, ne zas tak moc maličká,
   a ta zdrhla z ošatky od jedné staré babky.
   Koulela se světem, utíkala dětem,
   koulela se po cestě, dostala se k nevěstě.
   Nevěsta je zvedla – „Jsou ta jablka jedlá?“
   „Určitě jsou, moje paní,“ řekl ženich, otřel je dlaní.
   Nevěsta se zubila, ženich se též zubil,
   jablíčka se zhrozila, když z nich kousek ubyl.
   Ti dva potom do misky dali už jen ohryzky.

   A tak milá jablíčka, co je měla babička,
   v ohryzky se změnila, už tak krásná nebyla.

   Ale jeden malý chlapec, co si občas zalez za pec,
   sebral z jablek zbytky, dal je mezi kytky.
   Začaly z nich rašit stromky, časem vyšší nežli domky.
   Jak už letí ten náš svět, minula desítka let,
   a pak druhá a pak třetí, až zestárly milé děti.

   A byly z nich babičky, co se krmí jablíčky.
   Z kluka se stal dědeček, sedl si na bobeček,
   sebral jabka do ošatky, položil je vedle babky.
   A byla to jablíčka, ne zas tak moc maličká…




            O Pejzozubce

     Byla jednou jedna dívka, které nikdo neřekl jinak než Pejzozubka, protože měla pejzy až na zuby (a kdo se díval
pozorně, zjistil, že je má ještě dál). Tato dívka se snažila pejzů všemožně zbavit, ale nic nepomáhalo, holila se třikrát
denně, používala krémy a různé depilační přístroje, ale pejzy se vždy do patnácti minut vrátily. Milá Pejzozubka díky tomu
neměla žádnou známost, protože od ní každý do patnácti minut utekl (říkalo se tomu akademická čtvrthodinka, protože za tuto
dobu si každý její tvář dostatečně prohlédl). Pejzozubka nevěděla, co má dělat. Šla tedy za jednou čarodějnicí, aby jí
poradila, jak na pejzy vyzrát.
     Zaťukala tak důrazně, že kuří nožce, na které budka stála, vyrazila kuří oka. Ta si Pejzozubku pořádně prohlédla a
kuří pusou ji pozvala dál. Uvnitř domku seděla čarodějnice-ježibaba. Jak již známo, měla dům na kuří nožce a byla to vášnivá
kuřačka. Pejzozubka to věděla a přinesla jí trochu domácí travky. Baba kvapně ubalila jointa, potáhla a upadla do slastné-
ho rauše. Hulila v kuse asi týden, a když přišla konečně k sobě, všimla si řádně vyuzené Pejzozubky, které z toho kouře
slezly všechny vlasy. Baba se jí začala strašně tlemit. Pejzozubka si své hlavy všimla v zašlém zrcadle a propadla v bezna-
dějný pláč. Vlasy byly sice pryč, ale pejzy nezmizely. Baba se přestala chechtat. Zželelo se jí dívky, a tak ji vzala palicí
po hlavě. Pejzozubka uviděla zajímavé červené kruhy před očima a všude zazářily hvězdičky. Pak omdlela. Baba odložila
dřevěnou narkózu a chopila se chirurgických nástrojů. Alkoholem vydezinfikovala jak Pejzozubčinu hlavu, tak své hrdlo, a
začala operovat se skalpelem. Pejzozubčina hlava se změnila k nepoznání. Krásná hladká pokožka, která byla na její hlavě,
se přesunula na tvář a pejzy baba transplantovala na odvlasenou oblast hlavy. Za patnáct minut měla Pejzozubka háro, že jí
ho mohla závidět každá modelka v širokém dalekém okolí. Pejzozubka se začínala pomalu probírat z babiny dřevěné narkózy.
Baba jí zatlačovala bouli na čele lžící. Pejzozubka jen vstala a odpotácela se ven. Pomalu se vydala domů. Nevšimla si
svých nádherných blonďatých vlasů. Jen smutná přišla do vesnice. Tam ji začali obletovat všichni mládenci, kteří ji
nemohli poznat. Pejzozubka se konečně dostala k zrcadlu a její dušičku zachvátil oheň radosti. Byla z ní krásná mladá
dívka.
     I rozběhla se zpět k babě, aby jí poděkovala. Ta už ale byla pro změnu zhulená hašišem. Pejzozubka jí alespoň vyvařila
všechny injekční jehly, aby baba, až si zas jednou šlehne, nedostala infekci. A pak Pejzozubka pod jménem Claudia
Schifferová udělala díru do světa…

 


            Krátká pohádka o zlaté rybce
  
     Byl jednou jeden rybář. A ten rybář lovil ryby. Na vodě. Na udici. A tenhle rybář neměl rybářský lístek. Jednou mu
splávek zase zabral a on vytáhl do lodi zlatou rybu.
„Jakto, že lovíš bez lístku?“ sprdla ho na dvě doby ryba a vyplivla háček.
„Drž tlamu!“ řekl rybář a rybu si upekl...




            Delší pohádka o zlaté rybce

     Žil byl jeden dědeček a ten se živil rybolovem. Každé ráno vyjížděl na moře a večer se vracel domů. Většinou s prázd-
nou, protože od té doby, co tu jezdily tankery s naftou, se občas nějaký potopil a v tom sajrajtu toho moc živého nezbylo.
Ale dědeček měl důchod a na svůj životní styl byl zvyklý. A tak pokaždé ráno vyjel na moře a pokoušel se něco vylovit.
Někdy vytáhl kapitána právě potopené lodi (ty vyhazoval, protože byli podměreční), občas mu zabrala mořská panna, kterou
si dlouze prohlédl a pak ji vrátil moři, protože by mu jeho babička pěkně zmalovala záda, kdyby se dozvěděla, jak si
prohlíží spoře oděné nymfy. A od té doby, co byla babička přes internet napojená na špionážní satelity, už raději ty
mořské panny z vody ani netahal.
     Jednoho dne se mu splávek opět zakolíbal a dědeček hrábl po podběráku. Jaké bylo jeho překvapení, když vytáhl zlatou
rybu.
„Když mě nehodíš zpátky, splním ti tři přání,“ zaskřehotala přiotrávená ryba a při pohledu na ropné skvrny se jí udělalo
šoufl.Hledala nějakou udici již pěknou řádku let, ale nikdo, až na našeho dědu, nebyl takový blázen, aby v takovém sajrajtu
rybařil.
Děda nejprve nevěděl, co má dělat, ale nakonec si rybu uložil do kyblíčku s vodou, nahodil motor a rozjel se směrem ke
břehu. Ryba se podivila, když si všimla, že motor nemá žádnou nádrž.„Jestli budeš chtít, tak ti přičaruju nádrž k tomu
motoru,“ řekla.„K čemu nádrž?“ podivil se děda a začal si ťukat na čelo.„Na pohonné hmoty,“ odvětila rybka a vykašlala
reklamní leták od Aralu.„Moře je plné ropy…“ odtušil děda a vesele se zasmál.
Ryba si konečně všimla hadice ponořené do moře, která nasávala mastnotu a sunula ji k motoru, vybrakovanému ze starého
trabanta.
     Dorazili ke břehu. Děda popadl kyblík s rybou a vydal se ke staré barabizně. Rybka zmerčila možnost a začala nabízet:
„Co bys řekl novému domu?“
„Blázníš, rybo?“ zděsil se děda. „Víš, jaký bych musel platit daně? Takhle mám alespoň pokoj od berňáku!“
Otevřel dveře a přinesl rybu dovnitř. Vnitřek byl dost ubohý. Málo světla ze škvíry u dveří a jedna skříň. Ryba to zkusila
naposledy:
„A co krásný vnitřek domu? Interiér dle poslední módy?“
„Ne, děkuju!“ odsekl děda a otevřel skříň.
Objevily se dveře do výtahu. Za chvilku to cinklo a děda vstoupil dovnitř. Stiskl tlačítko a výtah se rozjel dolů. Ryba
oněměla úžasem. Taková barabizna a má výtah. Najednou se zdviž zastavila a děda vstoupil do podzemního přepychového sídla.
     „Koukni, co jsem chytil, babičko,“ volal už z dálky.
Babička líně zvedla oči od počítače, kde zrovna chatovala se Sexyboyem.
„Co to zase máš?“
„Zlatou rybku!“ chlubil se děda.
„Mluví?“ otázala se znuděně babička.
Děda zašplouchal prstem ve vodě v kyblíku, ale ryba ze sebe nedostala ani slovo.
„Už ne, asi oněměla úžasem,“ pokrčil rameny dědeček.
„Tak ji hoď do akvária,“ houkla babička a vrátila se zpět do konverzace s mužem, který si říkal Sexyboy.
     Zlatá rybka se marně snažila promluvit. Opravdu oněměla. Nedostala ze sebe ani hlásku. Dědeček ji přinesl k obrovskému
bazénu.
„Tady ti bude dobře,“ řekl a vylil ji do vody.
Rybka se potopila, protřela si ploutvičkama oči a oněměla podruhé. V bazénu bylo asi tisíc dalších němých zlatých rybek.
Děda nasypal do bazénu osm pytlů krmení a šel zpátky do kuchyně. Vzal to přes konírnu, oddělení aligátorů, podrbal za uchem
svého oblíbeného jednorožce, dal zob ptáku Ohniváku, nakrmil vlka a svou oblíbenou svíčkovou dostala do svého kotce i
Karkulka. Když došel do kuchyně a začal vařit pro sedmero krkavců, jen si povzdechl:
„Tedy, nebýt kouzelný dědeček, tak nevím, jak to tu uživím…“



            O Sněhurce

     Bylo jednou jedno království. V něm žil byl král, královna a jejich dcera. Královna byla trošku víc nemocná, a tak
nikoho moc nepřekvapilo, že jednoho dne nepřišla na snídani. Umřela, chudinka. A protože král chtěl, aby byla tahle pohádka
alespoň trochu veselá, podal si inzerát v královské seznamce. Ozvala se mu jedna královna, která byla ochotná vzít si
chlapa s dítětem. Tato královna byla trochu posedlá svou dokonalostí a krásou. Dokonce si pořídila zrcadlo, ke kterému si
nechala přidělat magneťák, kde jí božským hlasem Václav Neckář v nekonečné smyčce zpíval, že ona je na celém světě
nejkrásnější.
     Dcerušce krále, která poslouchala zásadně hardrock a deathmetal, se brzy tato nahrávka oposlouchala, a tak si nechala
sestříhat od Ozzyho Osborna zpívaný projev, že Sněhurka je krásnější, a pomocí své DJské sestavy to zamixovala do
královniny oblíbené stopy na kazetě. Královna se z toho mohla zvencnout. Když se zhlížela ve svém zrcadle a medový hlas
Vašíka jí obluzoval slechy, ozval se najednou řev metalové kytary a do toho skřehotavý Ozzíkův zpěv, že Sněhurka je
krásnější. Okamžitě si nechala zavolat krále a ten – v obavě, aby pohádka nebyla nudná a stereotypní – vyhnal Sněhurku z
hradu do lesů.
     Sněhurka už delší dobu plánovala trampskou výpravu, jen se bála zeptat, a tak jí vyhazov přišel vcelku vhod.
Objevovala v lesích nové rytmy a zvuky. Zaslechla slavíka, ocenila krásu disharmonie kvakotu žab, ševelení lesa a
šplouchání potůčku. K večeru dorazila do dětského výcvikového tábora. Král zaměstnával děti, a aby se vyhnul právním
postihům, říkal, že v uranových dolech pracují trpaslíci. Děti, které hlídala robotizovaná jednotka, se mohly zbláznit
radostí, když viděly někoho živého. Radioaktivní prostředí způsobilo, že dětem vyrostly vousy a naopak růst jejich postav
se zastavil. Opravdu vypadaly jako trpaslíci. Roboti pustili princeznu dovnitř, protože na to byli naprogramováni.
     Princezně se dětí zželelo a začala jim vyvařovat. Její hnusnou a odpornou stravu přežilo jen sedm, ostatní přemohly
roboty a utekly do lesů. Těchto sedm statečných zůstalo s princeznou. Jedli její nechutná jídla, nestěžovali si, že jí
vyprané hadříky jsou ještě špinavější než před tím, nechali se od ní buzerovat a z počátku jim docela vyhovovalo, že se o
ně někdo stará. Jediný, komu z toho trochu více hráblo, byl Šmudla, který se oholil a dělal nejrůznější pakárny, aby se
vyhnul práci. Jenže pak to začalo. Byl konec časů, kdy si k trpaslíkům jezdily jezinky na folkové pařby, Sněhurka jim
všechno zatrhla. Jediná povolená hudba byla deathmetal.
     Trpaslíci si časem začali uvědomovat, že robotí teror byl jen slabým odvarem toho, co je čeká s touhle Sněhurou.
Prófa
sestrojil z robotích zbytků vysílačku a zkontaktoval králova zástupce, že se jim v táboře usídlila Sněhurka a že se to
nedá vydržet. Ten to řekl královně, která se marně snažila z pásky s božským Vašíkem odfiltrovat Ozzyho. Královna – ve
tváři strhaná od toho, jak po nocích vystřihovala nenáviděný hlas prohlašující, že Sněhurka je nejkrásnější – už vypadala
spíš jako ježibaba. Rozhodla se Sněhurce pomstít. Koupila si balíček jablečných žvýkaček a vydala se do lesa. Brzy našla
zdevastovaný dětský tábor, ze kterého to už zdáli dunělo. Narvala si špunty do uší a vešla dovnitř. Na parketu se svíjela
Sněhurka a v rytmu ohlušující hudby předváděla nejrůznější taneční kreace. Trpaslíci z toho lezli po stropě a s nostalgií
vzpomínali na písničky Nedvědů, Nohavici a Plíhala. Královna začala frajersky žvýkat žvýkačky. Sněhurka chtěla být taky
hned „in“, a tak si od ní jednu vzala. Netrvalo dlouho a milé Sněhurce jablečná žvýkačka zaskočila. Překotila se na záda a
začala se dusit. Nakonec se přestala hýbat úplně.
     Trpaslíci plakali dojetím. Konečně od ní mají pokoj. Vystavili ji jako odstrašující případ ve skleněné rakvi. Jezinky
zas začaly jezdit na folkové festivaly, královna dostala od Prófy novou nahrávku Neckáře. Byli opravdu spokojení. Jenže nic
netrvá věčně a i jejich štěstí mělo konec.
     Jednou jel kolem na kole princ, co si hledal nevěstu, a co čert nechtěl, přijel do tábora ozářených dětí-trpaslíků.
Jelikož byl lehce úchylný, když uviděl zfialovělou krásku v rakvi, začal ji okamžitě líbat, až jí odzátkoval dýchací
trubici ucpanou žvýkací gumou. Sněhurka se rozkašlala.
     Do trpaslíků jako když střelí. Prchali, co jim nohy stačily. Královna si sbalila své zrcadlo a odešla dobrovolně do
vyhnanství. Princ, ač se vzpíral a bránil, si byl nucen vzít princeznu Sněhurku a pykal za to, že se s ní líbal. A to je
konec klasické pohádky o štěstí v jednom království 87).

Sepsal Šmudla.

Závěrem nutno dodat, že nakonec Sněhurka ohluchla a přestala své okolí terorizovat hlasitou hudbou. V království se
rozhostilo ticho a klid. To byla krása…





            Kocour v botách

     Byl jednou jeden Janek. Byla to andulka (papoušek) a patřila jednomu Lukášovi. A ten Lukáš byl moc chudý. Jediná jeho
obživa byla produkce Janka. Jenže Janek nebyl moc ukecaný andulka, a tak většinu roku měl Lukáš bídu s nouzí nastěhovanou
v chalupě. Postupem času musel prodat Hi-Fi věž, která mu byla stejně na nic od té doby, co mu odpojili elektřinu. Jednou
ráno, když chtěl jít do města s papouchem, našel v kleci místo Janka kocoura. Lukáš propadl beznaději. Janek byl sežranej
nějakým vypelichaným kocourem. Ale kocour věděl, co se sluší a patří, a s Lukášem se o papouška rozdělil. Lukáš už se
chystal, že se oběsí, když tu kocour promluvil:
„Co blázníš, chceš se zabít?“
Lukáš se lekl, ujely mu nohy a už visel. Nebýt toho, že trámy byly shnilé a lano zpuchřelé, možná by zde pohádka končila,
ale jelikož trámy byly jako z perníku a lano stálo taky za. no nestálo za nic, tak to milý Lukáš přežil jen s odřeninami.
Barák mu ale spadl na hlavu. Vyškrábal se ven, kde už na něho čekal kocour.
„Sežeň mi boty a odměním se ti bezstarostným životem,“ zamňoukal kocour a urovnal si fousky.
     Lukáš zprvu nevěřil svým očím. Kocour, který mluví a chce boty. Ale protože byl ještě trochu zblblý z toho věšení, a
hlavně připitomělý z toho, jak mu spadnul barák na škebli, tak se vydali k místnímu obuvníkovi. Kocour si vybral boty na
podpatku,zdobené perletí, celé z krokodýlí kůže. Lukáš zaplatil posledními dvěma sty tisíci, co měl náhodou u sebe.
„A jsem na mizině,“ prohlásil, když mu po třech dnech došlo, co udělal.
„To nic…“ utěšoval ho kocour a vykračoval si v nových botkách vedle bosého Lukáše.
„Co budu dělat?“ hořekoval Lukáš a vzpomínal na zlaté časy s Jankem.
„Hoď se do klidu, nemáš vůbec žádný problém,“ snažil se mu spravit náladu kocour.
„Jak to, že nemám? Nemám peníze, dům, jsem chudej jak kostelní myš!“
„Myš…“ zopakoval zasněně kocour a mlsně se oblízl.
A tak šli a šli a šli, až došli do království, kde hledali pro princeznu ženicha.
„Teď je na mě, abych se ti odvděčil!“ řekl kocour a vydal se ke králi.
     Král uvítal kocoura jako pána. Obdivoval jeho krásné drahé boty. Kocour mu vyprávěl o daleké cestě, kterou vážil až
sem, protože slyšel, že hledají ženicha pro svou dceru. Král byl nadšen. Okamžitě kocoura se svou dcerou oženil. Kocour z
toho byl ještě chvíli na větvi, ale než se vzpamatoval, byli svoji. Zjistil, že princezna je docela kočka a že to mu jako
kocourovi vyhovuje. Vyjeli si ven v kočáru. Lukáš ještě ležel u brány a čekal na svého kocoura, až mu pomůže a odmění se
mu za boty.
     Kocour opravdu nezapomněl a udělal z Lukáše svého poskoka. Lukáš musel cídit jeho boty, leštit trůn, jablko, žezlo i
korunu,a když měl všechny povinnosti splněné, mohl kocoura hladit. Lukáš byl vždy trochu prostomyslný, a tak mu to ani
nevadilo.Měl zbytky z toho, co kocour nedojedl, mohl spát na zemi u jeho postele a hlavně měl jistotu, že zdejší lana a
trámy jsou určitě dostatečně pevné…
     A tak si žil a žil, až jednoho krásného dne mu došlo, že kocour se má líp. Sebral mu boty, dal je do bazaru a za
stržené peníze si koupil papouška. Andulku. A dal mu jméno Janek. Odešel z království, našel si pěknou chajdu a tam si žil
klidně a spokojeně až do dne, kdy ho zase navštívil jeden vychytralý kocour. Ale to už je jiná pohádka. Nebo není…?

     Jo, nutno dodat, že bez bot pozbyl kocour svých výhod, princezna se s ním rozvedla a vzala si Lukáše, který konečně
vedl bezstarostný život… Uf, na to jsem málem zapomněl.




            O Smolíčkovi

     Žil byl v lese jelen. A ten jelen jednoho dne nalezl v lese chlapečka, který se přilepil k borovici smůlou. Jelen si
ho vzal domů a začal mu říkat Smolíček. Milý Smolíček, lehce zmaten, si ani neuvědomil, že by ho měli vychovávat jeho
rodiče, a tak vzal zavděk starým paroháčem. Však měl jelen Smolíčkovy nemístné poznámky denně na talíři:
„Kde máš tu svoji? Ta ti zahejbá tak dlouho, že sis nechal ty parohy pozlatit?“
Jelen to přecházel mlčením. Nemohl za to, že mu rostly zlaté parohy, protože jeho laň mu byla nevěrná tak dlouho, že kdyby
žili spolu, slavili by zlatou svatbu. Takhle mu jen zezlátly parohy.
     Smolíček byl pěkný pacholek. Nechával si sice říkat Pacholíček, ale to nezakrývalo fakt, že to byl pěkný grázlík.
Doma nepomáhal, neumýval po sobě korýtko, když schlamstnul svou dávku sena (a to ještě užíral jelenovi). Když jelena
trápily blechy, které chytil v místním nevěstinci od prodejných srnek, Smolíček se mu jen smál. Jelen poznal, že je
nejvyšší čas se fracka zbavit, což v Smolíčkových čtyřiceti letech nebylo rozhodnutí ukvapené.
     Jelen tedy odcházel schválně z domu a dával Smolíkovi Pacholíkovi příležitosti se osamostatnit. Jeho snaha ale
vycházela nadarmo. Smolíček, místo aby se o domácnost staral, vařil si a pral – pořádal párty a zval na ně jezinky z
dalekého okolí. Jedna se mu obzvlášť líbila, jenže byla pod lesním zákonem (že s lidmi nesmí nic mít), a tak Smolíček
vždycky utřel hubu (obrazně samozřejmě). Stále líčil různé pasti, dával do rosy, kterou jezinky pily, notné dávky rumu,
ale jezinky, bytosti éterické, něco snesly. Nikdy nebyly opilé dřív než pacholek Smolík, a tak málokoho překvapilo, když
přiopilé jezinky chtěly Smolíčka potrápit a vytáhly ho z baráku. Nesly si ho do doupěte, protože takového pařmena
potřebovaly do tlupy. Smolíček se začínal probouzet z limbu a viděl, jak rozjívené jezinky (mimochodem ty nejhnusnější ze
všech) si ho odnášejí do doupěte. A protože Smolíček tušil, že si ho tam nenesou pro ozdobu, začal řvát o pomoc:
„Za hory za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou, Smolíčka Pacholíčka jezinky pryč nesou.“
Jezinky se zhrozily této opilecké písně a spustily jiný nápěv.
„Smolíčku Pacholíčku, neboj se ani chviličku, jen třikrát se s tebou zahřejeme a hned zase půjdeme,“ smály se divoce
přiožralé jezinky.
     Smolíček, když zjistil, co po něm ty obludy chtějí, začal řvát ještě více:
„Za hory za doly, mé zlaté parohy, pojďte si pro mě, jezinky už mají Smolíčka skoro v domě!“
Jelen to hořekování slyšel, ale byl rád, že se nevděčného fracka zbavil. Vesele si povídal s divokými kanci, kam půjdou
příště za babama, a nějaký Smolík ho nemohl vytrhnout.
     Jezinky už byly skoro u baráku, když narazily na jelena se zlatými parohy. Měl smůlu, chudák. S těmi kanci se bavil
na nevhodném místě. Prostě stáli jezinkám v cestě. Jezinky se lekly, pustily Smolíčka na zem a zdrhaly, co jim síly
stačily. Smolíček se vrhnul jelenovi kolem krku a děkoval mu za záchranu. Jelen to rozdýchával docela dlouho. Být tak o
padesát metrů jinde, měl od toho pacholka pokoj. Bohužel, pozdě Bycha honit. Smolíček vylezl starému jelenovi na záda.
Hned mu otrnulo a praštil jelena po palici.
„A alou domů !!!“ zařval.
A tak se milý jelen Smolíčka nakonec přece jen nezbavil.




            O převozníkovi

     Byla jednou jedna řeka. A byla kupodivu plná vody. A nebyla to voda ledajaká, byla totiž úplně mokrá. A protože lidé,
kteří tudy chodili na jarmark, se neradi namočili, převážel je přes řeku převozník Matěj. Měl svou práci rád. Každý den
nasedl do své loďky, opřel se do vesel a brázdil hladinu klidné řeky od rána do večera. A večer si vždycky spokojeně lehl
na postel, začal se usmívat a šeptal si:
„To jsem vás zase všechny převez !!!“




            O Budulínkovi
       
     Dědečkovi a babičce se narodil chlapeček. Nechtějte po mě vědět, jak se to stalo, prostě se to stalo. Chlapeček
vypadal jako špatně vyklopenej puding, a tak mu začali říkat Budulínek. Nechtějte po mě vědět, jak na to jméno přišli,
já jim říkal, že je to uhozený. A tenhle Budulínek rostl jak z vody. Byl každý den o trochu větší grázlík, ehm, tedy
neposlucha.
     Když bylo Budulínkovi sedm let, museli dědeček a babička do města pro nové plínky pro něj. Oba mu nakazovali:
„Budulínku, možná že sem přijde liška. Ne abys jí otvíral. Je to liška Bystrouška a je pěkně vykutálená. Už nás párkrát
vykradla a zaneřádila nám světnici.“
     Budulínek se čertil, že přeci není blbej, aby otvíral nějakýmu zvířeti, kór když může mít vzteklinu. Dědeček dal
ještě Budulínkovi na čtení knížku o fyzice a vyrazil s babičkou do města.
     Budulínek si četl. Zaujala ho gravitace, síly, ale nejvíc elektrika. Podle návodu si sehnal ebonitovou tyč a začal
se poohlížet po nějakém liščím ohonu. A najednou se za oknem mihla liška.
„Ha, bude z tebe oběť vědy,“ křikl Budulínek, vyběhl ven a už řezal milou lišku přes záda ebonitovou tyčí.
Když si myslel, že tyč dost nabil nábojem, vtrhl zpět do baráku a zkoušel, jestli tyčka přitahuje kousky papíru. Papírky
se ale ani nehnuly.
„Asi jsem ji málo nabil,“ prohlásil nahlas Budulínek a už se hnal znovu ven a hledal lišku.
Ta, chudák, se už notnou chvíli plazila domů jen pomocí předních nohou. Zadní jí stačil milý Budulín natřikrát zpřelámat.
Budulínek se vydal po vyryté stopě, a když lišku našel, začal do ní řezat ještě víc. Když po půl hodině přestal, šel opět
ověřit přítomnost statického náboje v tyči. Liška, která mohla hovořit o štěstí, že ji Budulín neřezal po hlavě, se začala
plazit dál. Kožich měla samou díru, z ocasu už jen půlku a zdravou už měla jen jednu nohu. Budulín ale zas nepřitáhl tyčkou
ani papírek.
„Ta liška je nějaká vadná,“ prohlásil a vydal se po stopě.
     To už ale liška mezitím dolezla do doupěte. Pomocí lékárničky první pomoci a zdravé tlapy si začala obvazovat rány.
Když tu najednou vtrhl dovnitř Budulínek, v jedné ruce třímal starou známou tyč a v druhé příručku fyziky.
„Nabijeme tyč o liščí ohon…“ začetl se a pak přenesl pozornost k lišce, která se marně snažila schovat pod postel.
Budulínek ji začal řezat hlava nehlava, až sám vysílením nemohl. Pak zkoušel, co tyč. Nic. Podíval se do knihy znovu.
„No jó, třením…“ zasmál se a uchopil do ruky liščí ocas.
A začal jím třít tu tyč tak vehementně, že se liška probrala bolestí, jak jí ocas začal pomalu hořet. Statický náboj z tyče
začal přitahovat úplně všechno a Budulínek byl konečně spokojen. Mezitím se vrátili domů babička a dědeček. Když uviděli
roztrhané haldy papíru doma a Budulínek nikde, bylo jim jasné, co se stalo.
„Unesla nám ho liška!“ plakala babička. „Tak to tedy přehnala !!!“ zařval dědeček, když mezi roztrhaným papírem našel i svoje
hambaté časopisy – úplně rozškubané.
     Vyrazili po stopě. Když uviděli tu hlubokou brázdu, babička hořekovala, že liška určitě slibovala Budulínkovi jízdu na
ocásku a on bez helmy a chráničů si určitě někde namlátil. Šli a šli, až došli k noře, ze které se ozývalo zvláštní hučení.
„Dědečku, co to je?“ ptala se babička. „Nevím…“ odpověděl dědeček a srdnatě vlezl do nory.
Sice se mu v tom úzkém vchodu trochu zašprajcoval zadek, ale nakonec se tam nacpal. Najednou bylo venku slyšet dědečkův řev.
Když vylétl ven, měl popálený obličej a všechny vlasy mu odstávaly od hlavy. Uvnitř totiž Budulínek třením tyče o liščí
ohon vytvořil tolik elektriky, kolik Temelín za 20 let, a děda se svojí kovovou protézou posloužil jako dobrý zemnicí vodič.
Babička se zhrozila, protože za dědou vylétly ještě asi tak čtyři blesky a lehce mu opekly pozadí. Ven vylezl i Budulínek,
kterému ještě dlouho notně hučelo v makovici od toho, jak se mu v ní statická elektřina usadila.

     A liška? Poté, co si uhasila ukradeným minimaxem ocas, začala sekat dobrotu. Totiž, začala prodávat na poutích před-
ražený sekaný turecký med…





            O šíleně smutném princi

     Byl jednou jeden princ a ten chtěl být za každou cenu něčím zajímavý. Když byl malý, polykal cínové vojáčky a strkal
si hrách do uší i nosu, kde ho nechal klíčit. Později běhal nahý po chodbách hradu, což v jeho osmnácti letech kolikrát
vyděsilo právě procházející vyslance a vyslankyně z jiných království. Když si všichni pomalu začali zvykat, že princ je
nudista, přišlo na řadu tetování a piercing. Krále vyděsilo hlavně oko propíchnuté tetovací jehlou a oddělení levé a pravé
mozkové hemisféry platinovou destičkou, která zvenčí (tedy mimo hlavu) vypadala jako popravčí sekera. Co na tom, že princ
díky tomu nesměl na letiště, protože vždycky totálně zkratoval detektor kovů, horší bylo, že žádná princezna takového
rozjařeného exota nechtěla za muže. No a nebylo se čemu divit. Vždyť princ si lakoval nehty na nohou a barvil si vlasy
– nalevo od sekery na modro a napravo od ní na zeleno. Topůrko používal na vyvěšení vlajky s vyobrazením vyklíčeného hrachu.
Navíc ještě asynchronně mrkal a občas dostal tik do levé nosní dírky, což vypadalo obzvlášť nechutně.
     Král marně hledal slepou, hluchou, blbou a k tomu bohatou princeznu pro svého potomka. Tato kombinace byla buďto
neúplná, nebo již dávno obsazená. Král se marně snažil prezentovat svého synáčka jako hodného a pozorného prince. Když
jednou princ přinesl nápadnici místo pugétu chcíplou myš v brokátovém kostýmku, vzala jeho pracně budovaná pověst kavalíra
za své. Princ své excesy zvyšoval. Bungee jumping s gumou mu byl málo vzrušující. Dlouho trvalo, než si nechal rozmluvit
použití struny G místo pružného lana. A když začal princ uvažovat o umělé endoprotéze zakončené kuří nohou, vypěnily králi
nervy. Ihned se seběhly uklízečky a začaly honem stírat. Během okamžiku měl král nervy v kýblu. A ne v jednom, hned v
deseti.
     „Ty rozcapený a nehodný fracku,“ oslovil něžně budoucího vládce rozlehlé země, „už mě točit nebudeš !!!“ pronášel dál
klidným hlasem o síle několika stovek decibelů.
„Heh?“ odpověděl srozumitelnou češtinou synátor a se zájmem sledoval barevné změny v otcově tváři.
„A dost, ode dneška už žádní Pokémóni !!!!!!“ zařval král a demonstrativně vypnul televizi, zrovna když Pikachu pronášel
velmi důležitou a vše vysvětlující větu „Pikáááááá Pikááááá Čupikááááá, Pikáááááčůůůůůů !!!“
     Princ se rozbrečel svým zbylým okem, až sekera v jeho palici zavrzala. Jeho make-up se rozlil po tváři a vytvořil nové
dílo, nad kterým by srdce milovníka abstraktního umění zaplesalo. Král byl šokován. Poprvé uviděl svého syna projevit
lítost. Něco mu na jeho výrazu ale nesedělo. Byl příliš bolestný. Sklouzl pohledem na jeho pravou nohu a všiml si, že princ
se chytil do želez na medvěda, na kterého dal král políčit uprostřed audienční místnosti, protože mu chodil na med.
     Pokud je vám divné, že železa na medvěda byla v audienční místnosti, měli byste vědět, že ta železa patřila králi a
mohl si s nimi dělat, co chtěl. Stejně jako tuhle pohádku píšu já, a tak se v ní stane to, co chci já.

Tak:

     Princ,s čerstvě amputovanou nohou, odkráčel do svých komnat omdlít. Jeho duševní stav se nezlepšil ani po týdnu.
Nemohl si již lakovat všech deset nehtů na nohou, a tak nebylo divu, že byl rozmrzelý. Celé království se pokrylo černým
suknem. No, celé, až na mlynáře a jeho mlýn, protože jim to tou bílou moukou furt kazil. Proto dostal pokutu, až zčernal,
a vše bylo v pořádku. Král vyhlásil, že ta, která prince rozveselí, dostane půlku království a zbytky prince. Nikdo se na
hrad ale nehrnul. Král zvyšoval nabídky, prosil, hrozil, sliboval, až se nakonec přihlásila jedna dívka, že by to zkusila.
     Byla to chytrá Jana, sestra nechvalně známého hloupého Honzy, který zabil poslední exemplář výstavního draka a již
šestým rokem bručel v místní hladomorně. Chytrá Jana si podmínila pokus tím, že když uspěje, bude její bratr rehabilitován
a propuštěn. Král, ač nerad, souhlasil. S láskou vzpomínal na doby, kdy s drakem lítali po světě. Drak si vždy vymohl
nějakou princeznu k snědku a král ji předtím ještě…, ehm no, co dělal král, to sem nepatří. Jde jen o to, že jednou se
drakovi neudělalo dobře, princeznu vydávil a král si ji pak musel vzít, protože s ním čekala…, no to sem taky nepatří.
Jednoduše, takhle král přišel ke svému synovi a lehce natrávené královně.
     Chytrá Jana se nechala dovést k princovi, který usedavě plakal. Nejprve mu dupla na zdravou nohu, aby měl proč řvát,
a pak se posadila vedle něho. O čem si s ním povídala se asi nikdy nedovíme. Jisté je jen to, že když se dveře do komnaty
otevřely, princ se chechtal, až se za břicho popadal, a chytrá Jana se taky tlemila jak blázen. Král byl spokojen a dal
chytré Janě kostru jejího bratra. Ta konečně poznala, že hladomorně se neříká hladomorna jen tak pro nic za nic, ale co se
dalo dělat.
     A byla svatba. Princ si prosadil svoji a nakonec měl jednu nohu opravdu kuří. Chytrá Jana se vdala docela ráda,
protože ve svých osmdesáti sedmi na to už přeci jen měla léta. Král, kterému to nedalo, se šel podívat na videozáznam, co
chytrá Jana s princem dělala, že ho tak rozesmála. Když si pustil video na nohu, zařval bolestí a rozhodl se pustit si ho
raději klasickým způsobem. Stiskl tlačítko a rázem zjistil, že mu chybí televize. Rozzlobil se na svou sklerózu a dal vše
do kupy. Když se pak koukal na tu kupu, na jejímž vršku byla televize, pustil video podruhé. Na obrazovce zapraskal obraz
a objevily se dvě postavy. Chytrá Jana vytáhla odkudsi bombu s rajským plynem a začala prince zfetovávat. Ano ano, milé
děti, chytrá Jana se stala královnou a kralovala až do své smrti (tedy asi tři měsíce). Pak se vlády ujal bývalý princ,
ale to by bylo spíš na horor. Zavedl povinné tetování s kuří nohou. Ano, je to tak, každý v království musel mít tetu s
kuří nohou. Důležité ale je, že princ konečně nebyl smutný. Chvilkami byl dokonce tak veselý, že o něho projevil zájem i
doktor Chocholoušek z nedalekého ústavu. Princ byl převezen na místo, kam už dávno patřil, a pokud mu nenasadili elektrošo-
ky, tak se tam chechtá dodnes…





            Minipohádka o mýdlu

Bylo jedno mýdlo a to se úplně rozpustilo. Tak dobrou noc.




            O Otesánkovi

     Milé děti. Byl jednou jeden dědeček a jedna babička. A neměli žádné děti. Asi moc dlouho čekali na čápa a nechodili
na hodiny biologie. Takže tu školu neflákejte, vidíte, kam to vede. No co se dá dělat.

     Jednoho krásného dne se vydal dědeček sám do lesa na pařezy. V televizi totiž zrovna dávali Esmeraldu a babičku by
ven nedostali ani 80% slevou na tesilové košile (a to se košile vyráběly jen z dederonu). Dědeček narazil v lese na
obzvláště krásný a velký pařez. A jako vždy, když chodil na pařezy, i dnes měl s sebou motyku, sekeru, pilu, deset kilo
semtexu s rozbuškami a odpalovací šňůru. Sekeru zasekl do pařezu, na topůrko si pověsil kabát, pilou uřízl kus semtexu a
motykou si vykopal kryt. Natáhl šňůry, podložil pařez plastickou trhavinou, zapíchal do ní rozbušky a už kvapil do krytu.
BUM! Děda poznal, že to trošku přehnal. Když vykoukl, uviděl, že z pařezu zbyl jen malý kousek. Vypadal jako miminko. Jen
trochu přitesat kořínky, aby vypadaly jako prsty, trošku dodělat hlavičku, aby neměla tak mongoloidní výraz ve tváři, a
hlavně vytáhnout z břicha sekeru, kterou tam děda zapomněl a na které visela klopa s kusem kabátu. Samozřejmě ta bez
knoflíků.
     „Babička, ta mi zas dá co proto.“
Povzdechl si děda, když si uvědomil, že to tenhle týden je již pátý kabát, o který tak debilně přišel. I sebral pařízek,
sesbíral nářadí a vydal se k domovu. Babička už ho dlouho vyhlížela, protože teď už dávali v televizi jen aktuální zprávy
z průběhu konce světa. Když dědečka uviděla, jak si to štapíruje přes celerový záhonek, spustila na něj:
„Dědku, ty nemáš rozum, já se s tou mrkví sázím a ty mi pak po těch jahodách šlapeš !!!“
     Děda se zmateně podíval na celerový záhonek, na kterém rostly kedlubny, a nechápavě pokrčil rameny. Vešel do domku a
povídá babičce:
„Pořád jsi chtěla děťátko, tak tady jsem ti přinesl Otesánka.“
„Nesnaž se zamluvit ten rozervanej kabát, sklerotiku jeden, našel jsi alespoň knoflíky?“
„Ne, zas jenom dírky…“ povzdechl si děda a dal se do opracovávání Otesánka.
Když skončil, byl Otesánek hotov. Kupodivu, ano. Otesánek otevřel své pomněnkově rudé oči a zavřískal:
„Já mám hlad, dejte mi jíst !!!“
„Jé dědo, on mluví !!!“ vydechla nadšeně babička a začala nosit na stůl.
     Byla to skromná a chudá domácnost. Takže se nelze divit, že Otesánek nemohl dostat k jídlu víc než tři pečené krávy,
dvě selata, tucet Bažantů, šest koroptví a dorazit se měl paštikou ze slavičích jazýčků. Jenže dva sudy paštiky byly
neotesanci Otesánkovi málo, a tak začal nanovo:
„Já mám hlad, dejte mi jíst !!!“
Děda, který nestačil ještě ani oblíznout lžíci a už bylo na stole pusto, se rozlítil:
„Ty nenažraná mrcho dřevěná nevděčná! Okamžitě nakul zpátky alespoň jednoho Bažanta, nebo ti urazím palici!“
„CHRAMST!“ a dědeček již putoval do zažívacího traktu Otesánka.
„Kde je děda?“ zeptala se od plotny zmatená babička.
„CHRAMST!“ a babička šla za dědečkem.
     Jediné štěstí, že Otesánek hltal a nežvýkal. Jinak by si asi nedobrovolné jednohubky nemohly podat v Otesánkově žaludku
oficiální protest s kolkovanou žádostí o propuštění.
Otesánek vylezl ven a sežral celou zahradu. Dokonce i hnůj, protože se z něj kouřilo a on si myslel, že je to něco vařeného.
„Cink cink, óříšková, málinová, čókoládová, pístaciová– “ okolím právě projížděl zmrzlinář Matoušek v novém voze Family
Frost.
„Sakra, tady přece nikdy žádný tunel nebyl…“ podivil se ještě.
„CHRAMST!“ Otesánek dovřel čelist a auto zmizelo v jeho chřtánu.
     Otesánek se vydal po cestě. Jeho pud lovce mu propůjčil neobyčejnou mrštnost a rychlost. Stačila chvilka a děvečka s
krávou byla minulostí.
O kousek dál vařil zrovna pejsek s kočičkou dort.
„Navalte ten dort!“ zařval Otesánek.
“Víš co si…“ odvětil pejsek a ukázal Otesánkovi prostředníček levé tlapky.
“CHRAMST! CHRAMST! CHRAMST!“ dort, pejsek i kočička zmizeli v pusince Otesánka. Otesánek se valil dál. U lesa se mu podařilo
sežrat čtyřicet loupežníků a nakonec dohonil i veksláka Alibabu, který se
marně bránil, že k té chamradi nepatřil, jen si s nimi povídal a chtěl jim prodat vietnamské digitální hodinky.
     A tak přišel Otesánek až k políčku, kde stařičká babička okopávala indické konopí.
„Mám žízeň,“ zařval Otesánek a koukal na babku, která se nejprve lekla, že ji našli policajti.
„Slyšíš, mám žízeň, tak se smekej, nebo tě sežeru, jako jsem sežral babičku s dědečkem, zmrzlináře Matouška i s autem,
krávu s děvečkou, pejska s kočičkou, Alibabu a čtyřicet loupežníků i s novejma hodinkama.“
     Babička si ho přeměřila pohledem a pevně stiskla svou motyčku. Pěstovala marijánku příliš dlouho na to, aby se nechala
někým zastrašit. Už bojovala s ukrajinskou mafií i ruským podsvětím, které o její konopné košile jevily velký zájem.
Nakonec mu ale dala napít. Původně mu sice chtěla rozseknout pupek motyčkou, ale vzpomněla si, že má v čutoře šaratici.
„Zavdej si chlapče…“ pobídla ho ještě.
Otesánek pil a pil, až se… Úplně. A tak byli babička s dědečkem, zmrzlinářem Matouškem, děvečkou, krávou, pejskem a
kočičkou, Alibabou a čtyřiceti loupežníky zachráněni. Sice způsobem, který se jim moc nelíbil, ale lepší než drátem do oka.
     Otesánek se z toho průjmu ještě hodně dlouho vzpamatovával, ale nakonec to přežil. Dostal krutou a přísnou dietu, a
tak se z něho stal postupem času docela normální člověk.
A dědeček s babičkou? Ti byli spokojení, protože od Alibaby vyvekslovali úplně nové značkové vietnamské digitálky i s
náhradní baterkou.



            O pejskovi a kočičce – jak myli podlahu

     Žili byli pejsek a kočička. Pejsek byl pěkné čuně, když šel domů ze zahrádky do kuchyně, ani si gumáky s hnojem na
podrážkách nesundal. Zato kočička, fiflena jedna, si každé ráno dezinfikovala celé tělo, aby náhodou něco nechytla. Když
jednou dostala z té dezinfekce vyrážku, křikla na pejska:
„Čuňasi, to mám z toho tvýho věčnýho bordelu. Víš, jak to svědí?“ mňoukala a drbala se o zeď.
„Aby ses nezbláznila, tak vomejeme podlahu,“ odtušil pejsek.
„A jak, ty chytráku? Hadr ani kartáč nemáme a v kýblu pěstuješ ten hnus na hašiš.“
„Už ne,“ odpověděl pejsek a kápl si do očí kapky, aby neměl tak zčervenalé bělmo.
     Kočička si ho prohlížela a pak mu řekla:
„Psisko jedno prašivý, ty máš takovou tvrdou srst, tak tě použiju místo kartáče, “ a než se zhulený pejsek stačil začít
bránit, povalila ho kočička – oblečená v atombordelu – do hnoje a už drhla podlahu o sto šest.
„Ty krávo nebeská, to mi zaplatíš!“ ječel pejsek, když zjistil, že mu za parketou zůstalo ucho.
„Se nezblázni, máš druhý,“ houkla kočička skrz plynovou masku a dodělala dílo zkázy.
„Ták, podlahu máme krásně umytou, vydrbanou, jedna radost,“ pochvalovala si kočička.
„Je to tu samá louže,“ křikl na ni smrdutý pejsek, a než se stačila kočička vzepřít, popadl ji v pase, serval z ní, co se
dalo, a už louže vytíral.
„Ty hnusáku !!!“ pištěla kočička, když viděla, jak se její sněhobílý kožíšek mění v cosi. V cosi velmi nelichotivého.
„Ták…,“ pochválil se pro změnu pejsek, „teďka je to tu i suché.“
     Už si chtěl nazout zahnojené gumáky, když tu si všiml, že se do nich nevejde.
„No to je hezký, mám toho hnoje v kožichu tolik, že se do bot nevejdu,“ štěkal.
„A co já?“ fňukala kočička, která hrála všemi barvami – vyjma bílé.
„Pejsku, musíme se vyprat,“ zamňoukala.
„Jo jo…“ přitakal pejsek a chystal se skočit do řeky.
„Zbláznil ses? Do tý špíny? Máme přece pračku!“ mňoukla kočička a narvala pejska do přístroje.
Zapnula vyváření, ždímání a mandlování. Pak si přitáhla pohodlné křesílko a škodolibě sledovala pejska, jak se točí, vaří,
peče, smaží a nakonec leze vymandlovaný ven.
„Ty jsi ale trdlo,“ posmívala se mu kočička.
To ale ještě chudák netušila, že pejsek si předtím venku připravil necky. Popadl kočičku a šup s ní do „dřevěné vany“.
„Blboune, nemáš valchu,“ chechtala se kočička.
„Ale mám struhadlo…“ odvětil jí s ledovým klidem pejsek.
Co se dělo dál vám, děti, příliš přibližovat nebudu. Poslechněte si zkrácený audiozáznam:
„MŇÁÁÁÁÁŮŮŮŮ, PRSK, UÍÍÍÍÍÍÍ, #$%§§!!, TY HAJZ…, MŇÁÁÁÁÁŮŮŮŮ, AŮŮŮŮŮ, NÉÉÉÉÉÉÉ, MŇÁÁÁÁÁŮŮŮŮ, ÁÁÁÁÁÁ, TO BOLÍÍÍ, MŇÁÁÁÁÁŮŮŮŮ….“
     A když pejsek něžně vypral kočičku, vytáhl ji bezvládnou a v bezvědomí ven, odtáhl ji zpět do domku. Tam jí opláchl
rány stoprocentním lihem, takže se kočička okamžitě probrala a bolestí vyskočila patnáct metrů vysoko. Strop byl dva metry.
Když si cestou zpátky prorazila druhou díru ve stropě, všiml si pejsek, že jsou sice čistí, ale strašně mokří.
„Kočičko, musíme se usušit.“
„Ano,“ hekla zničená kočička a vypotácela se ven.
      Pejsek, který mezitím natáhl lano mezi dvěma stromy, pověsil kočičku za packy. Ta si lebedila na sluníčku, hned vedle
pejska, který se také pověsil za pracky. Najednou na ně začala padat voda.
„Pomóc, zmokne nám prádlo !!!“ řval zpitomělý pejsek a hnal se domů jak vzteklej.
Kočička, také patřičně zblblá, ho následovala. Po chvilce vykoukli ven.
„Je po dešti, můžeme se zas pověsit,“ řekla kočička.
„Mám ti vzít štokrle a pytel na hlavu?“ zeptal se pejsek s nadějí v hlase.
Doufal, že se konečně kočička rozhodla nechat ho zdědit barák.
„Nech si zajít chuť, hyeno!“ hekla kočička a vyskočila zpátky na šňůru.
„Škoda…“ posteskl si pejsek a pověsil se vedle ní.
     Ale netrvalo dlouho a opět začala padat voda. A tak se oba exoti schovávali a zase věšeli, až si oba uhnali zápal plic.
Aby taky ne, když byla půlka prosince, venku mrzlo, až praštělo, a ta voda, co na ně padala, byla zmrzlá.
„Ttttoo asi nebbbbyl dobbbrrrrý nnnnápad…“ drkotal v zimnici pejsek a poukazoval na mytí podlahy.
„Ale mmmmmmáme tu čččisto!“ odpověděla kočička a polkla další Paralen.
     A protože čistota rovná se půl zdraví, byli oba za chvilku zase jako rybičky. Studený, mokrý a samá šupina.




            O Kulihráškovi

     Byli jednou dědeček a babička. A ti neměli děti (a proto ani vnoučata).
Jednoho dne se babička zbláznila a začala uklízet v sednici. Zametala jak divá, oprášila dědovi klobouk, fajfku, a když mu
klepala kabát, vykulil se z něho hrášek (z kabátu). Babička, která už 14 dní nic nejedla, po něm skočila a chtěla ho sníst
(hrášek). Jenže hrášek utíkal, schovával se, mizel a zase se objevoval, jako by si s babičkou hrál. Babka byla zuřivostí
celá bez sebe. Zdemolovala už půlku chalupy, zhubla 8 kilo a hrášek se jí vysmíval.
„Tak a dost,“ zařvala a naposledy skočila po zelené kuličce.
Ta se elegantně odkulila stranou a babička zjistila, že ji kulí malý brouček. Chrobák, zblblý tím, že se v domečku uklízí,
skočil po první kuličce, co viděl, a zdrhal.
     Babička se snažila všemožně Kulihráška chytit, ale nedařilo se. Odpočinutý brouček byl neobyčejně čilý a rychlý. Tu
přišel domů děda (entomolog; a právě se vrátil z lovu broučků od pana Karafiáta). Uviděl zničený interiér, babku, jak se
válí na zemi, a došlo mu. Má zase tanec svatého Víta kombinovaný se záchvatem epilepsie. Skočil na babku a rval jí do zubů
topůrko sekyrky.
     „Jen ať si nepřekousne jazyk,“ modlil se v duchu, když jí konečně naládoval dřevěnou násadu až po železo do pusy.
Hrášek i chrobák zmizeli. Babka kulila oči a zlostně topůrko překousla.
„Dědku, mohli jsme mít večeři,“ řekla a plivala třísky.
Děda byl rád, že babičku záchvat pustil, a oddechl si. A jestli nezemřeli hlady, děda oddechuje dodnes (a přebírá broučky
v lihu) a babička stále číhá na hrášek a nenáviděného chrobáka…